VZHŮRU DO POHÁDKY

Naše dobrodružství začalo na lesní cestě směrem do tábora v Tatrovicích. Vydali jsme se hledat skřítky a plnili při tom pohádkové úkoly. Putovali jsme lesem, loukou, cestou necestou, suchem i kolem vody (viděli jsme vodníka). Unavení, hladoví a žízniví jsme dorazili do tábora. Tam se o skřítcích jen mluvilo, ale nikdo je nezahlédl.

Posilnili jsme se a hurá do vody. Cachtali jsme se, až jsme vypadali jako vodníci a rusalky, pak následovala projížďka na raftu tam a zase zpět a sušení na sluníčku, abychom se ohřáli. Na skřítky jsme úplně zapomněli.

Vrátili jsme se do tábora a poslouchali vyprávění o dracích, kteří jednou za sto let přilétají k vodě. S rodiči jsme takové draky hned vyrobili z papírových roliček. Práce se nám moc podařila.

Najednou se z lesa začaly ozývat prapodivné zvuky a řev. Draci! Naším úkolem bylo všechny pochytat. Vyzbrojeni pouze několika lany jsme odhodlaně ve skupině zamířili k lesu. Draci byli velcí a silní (tatínkové) a my je museli přemoci. Společnými silami jsme postupně draky hledali, obklíčili, svázali a odtáhli do tábora, kde jsme je uvazovali ke stromu. Tím naše chrabrá práce skončila.

Unavení a vyčerpaní, někdo i se šrámy z boje, jsme usedli k večeři. Zanedlouho na tábor padla tma. V dálce jsme uviděli světlo bludiček. Báli jsme se a tak jsme se za světýlky vydali společně. Došli jsme k pěšince, odkud už musel jít každý sám. Měli jsme opravdový velký strach. Les vypadal nevlídně a strašidelně. Vedle nás na stromě seděl lišaj smrtihlav… Překonali jsme se. Vytřeštěně jsme koukali do tmy a hle… Kdo to tam vykukuje? Skřítek! A další! A další! Skřítkové v lese prý hlídají hodné pocestné. Za chvíli jsme byli na konci cesty a tam čekaly víly. Odvedly nás na kouzelné místo. Uprostřed mýtiny stál strom obsypaný bonbóny. Směly jsme si utrhnout jen jeden. Nic víc! I tak jsme byli spokojeni. Cesta zpět už nám tak strašidelná nepřišla. Věděli jsme, že jsme se skřítky v bezpečí a všichni jsme je viděli.

V táboře nás přivítala vzácná návštěva – Krakonoš. Pochválil nás za správné chování v nočním lese a ukázal nám cestu k ukrytému pokladu. Prý jen jednou za sto let najdou dobří a stateční lidé tento poklad. Na mýtině měsíc svými paprsky ozařoval bílou krabici mezi břízami. Přistoupili jsme blíž. Byla půlnoc a právě to byla tajemná noční hodina, kdy země vydává své poklady. Poděkovali jsme a domluvili se, že se o poklad se rozdělíme se všemi svými kamarády ve škole.

Šli jsme spát a ráno nám onen čarovný den plný dobrodružství připomínala pouze známá místa. Že vše byla pravda a nejen sen, dokazoval pouze papírek z bonbónového stromu.

Na poklad jsme si vzpomněli až v úterý ve škole. Pak jsme se teprve rozdělili.

Mgr. Šárka Kuzebauchová, tř. uč. 1.B