PO STOPÁCH HRADNÍCH STRAŠIDEL 

Po stopách hradních strašidel vedla naše cesta na třídní výlet. S velikou svačinou jsme se vydali do kopce na hrad Hauenštejn. Prošli jsme opravdu úskalím – bahno, bláto, šifry, vysoká tráva, déšť, rébusy, hluboký les, bludný kořen, úzká cestička, … Špinaví, utrmácení jsme pod hradem přebrodili potok. Kupodivu se nám to líbilo – nechat téct vodu do již beztak mokrých bot. A tak jsme veselí, i když unavení, dorazili na hrad. Z velkého kotle zavoněl pozdní oběd. To nám chutnalo!

Ubytovali jsme se v podkroví a poté jsme, již jako hradní čeládka, objevovali neprobádaná zákoutí. Tak jaká strašidla se zde skrývají? A kde jsou ukrytá? Cholera, jedno z nejnebezpečnějších strašidel, nás navštívila velmi brzy. Běhali jsme na latrínu, co nám nohy stačily. Různé druhy průjmů nás honily a zastání jsme hledali u zácpy. Když cholera skončila se svým řáděním, ležely všude kolem nás kousky toaletního papíru. Uklidili jsme, opekli si buřty a šli spát.

Už byla temná noc, když nás dospělí začali budit: „Vstávejte! Musíte najít poklad!“ Vše vypadalo tajemně a děsivě. Ve dvojicích i ve trojicích jsme scházeli do sklepení cestou osvětlenou jen svíčkami. Čím níž jsme byli, tím větší hrůza nás pojímala. Jeden schod, … druhý … tře... Na schodech seděl jakýsi starý žebrák, o kousek dál kvílela mrtvá nevěsta, ve výklenku se zjevil mistr kat a kolem nás neslyšně prošel hradní duch. To děsivé ticho a tma byly všude. DržeIi jsme se pevně za ruce, oči doširoka otevřené, tápali jsme ve ztemnělých místnostech. V rakvi spal upír a dvě čarodějnice se na nás domlouvaly. Co přijde teď? Došli jsme do veliké, spoře osvětlené místnosti. Na jejím konci stála bedna s pokladem a u ní strážkyně. „Statečný není ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo strach překoná.“ Z pokladu jsme si vzali jen malou část a rychle jsme hledali kouzelný starý klíček, který tam ztratila bílá paní. Rozhlíželi jsme se, kde je, a pak se objevila. Prošla kolem nás a zase zmizela. Klíčky jsme pevně tiskli v dlaních a stejnou cestou se vraceli zpět. Zvládli jsme to. Přece jen jsme stateční.

Do postele jsme se dostali až po půlnoci. Jen opravdu malé zastesknutí po maminkách nás ještě před usnutím trochu potrápilo, ale pak už jsme spali jako zabití.

Ráno jsme uvěřili, že vše je pravda, jen díky klíčkům, které jsme měli v kapsičkách. A jako vzpomínku na všechna strašidla jsme dostali jejich obrázky. Cestu zpět už jsme většinou prospali a vyčerpané, plné zážitků, si nás maminky z nádraží odvezly domů.

Tř. uč. 3.B Mgr. Š. Kuzebauchová